čtvrtek 27. února 2020

Do posledního dechu

Krásný čtvrtek všem milým čtenářům,

dnešní den je pro mě obzvlášť těžký, a proto se mi ani tyto řádky nepíší vůbec snadno. Dnes je to totiž rok co mi umřela kamarádka, spolužačka ze střední školy. Jmenovala se Eva a bylo jí 24 let...

Když jsem se tu strašnou zprávu dozvěděla, prvně jsem si myslela, že se musí jednat o nějaký naprosto hloupý vtip. Jenže mi tu zprávu sdělila její sestřenice, takže o nějakém vtipu nemohla být ani řeč. I dnes je pro mě těžké tomu uvěřit.


Asi týden jsem brečela. Nemohla jsem to vůbec pochopit. A pak mi došlo, že jsem od života dostala pořádnou facku. Takovou, že jsem to druhou stranou schytala ještě o zeď. Měla jsem se po tomhle všem probrat. Protože nikdo se nebude ptát, jestli jste připravení. Jestli už chcete odejít. Prostě odejdete. 

Do té doby jsem totiž žila jen tím, že jsem chodila do práce a ve volném čase rychle dopisovala diplomku, kterou jsem měla v březnu odevzdat. Byla jsem v neustálém stresu z práce i ze školy, byla jsem uštvaná vlastním životem. Nezajímala jsem se o nikoho a o nic, jen o to, abych už dospěla do zdárného konce, a měla konečně klid. 

S Evou jsme si dva měsíce před jejím odchodem psaly, že se musíme určitě sejít, protože jsme se už dlouho neviděly. Nadšeně jsem souhlasila, ale protože jsem měla hlavu plnou jiných věci, napsala jsem jí, že si dáme vědět po Vánocích. Upřímně? Neměla jsem na to čas. Měla jsem starosti se svým vlastním životem, a proto jsem to i po Vánocích úplně vypustila z hlavy s tím, že se jí ozvu, až odevzdám diplomku. Takže jsme se nesešly, a teď už se ani nikdy nesejdeme.

Tohle všechno mi ty oči otevřelo. Že si člověk musí udělat v životě čas na to hezké - usmát se na lidi kolem sebe, pozdravit je, sejít se s rodinou a přáteli, říct jim, že je máte rádi. Neznamená to ale, že se zbavíme všech povinností, protože tak to ani nejde. Ale je potřeba se nad to trochu povznést. Nebrat to vše tak vážně, jako jsem to vždy brala já.

Dnes už bych nechtěla ráno odejít do práce, aniž bych příteli nedala pusu na rozloučenou. Protože nikdy nevíte, kdy jí někomu dáte naposled. A proto, milujte svůj život. I když není třeba úplně 100% jednoduchý a pohádkový. Věřte, že takový ho nemá nikdo. Ale je to váš život, a proto buďte šťastní. Nikdy nevíte, kdy to všechno bude naposled.


2 komentáře:

  1. Přesně tak. Taky jsem se naučila, že v životě nic není samozřejmost, když jsem v dětství přišla o kamaráda.
    Povídání nejen o kosmetice

    OdpovědětSmazat
  2. Na ten den si pamatuji kdy jsme si psaly a napsala jsi mi tohle...Určitě na ni velmi ráda vzpomínáš.
    Vítejte u Mišky

    OdpovědětSmazat