úterý 7. ledna 2020

Mám IBS - Můj příběh

Krásný večer milí čtenáři,

v minulém článku jsem se vám tak nějak snažila vysvětlit, co to IBS vlastně je. Dnes bych se s vámi ráda podělila o můj příběh.


Pro pokračování v článku klikni na "Další informace" ↓



Nerada bych zde probírala celý můj život, protože pro všechny ty strasti i hezké věci tu nemám tolik prostoru (nebo mám, ale obávám se, že by to nikdo nečetl :-)). Ale musím to trochu rozepsat, abyste věděli, co tomu všemu předcházelo. Pokusím se to zhodnotit trochu rychleji, abych se dostala k jádru věci. 

Život nám všem dává určité lekce. Neznám nikoho, kdo by mohl prohlásit, že je jeho život bez problému. Každý z nás má své starosti a bolístky, které řeší. Mým problémem byly vždy ne příliš přívětivé vztahy a situace v rodině. Jednalo se a stále jedná především o vztahy s otcem. Můj táta je hodný člověk, ale nikdy se o mě ani o bratra příliš nezajímal. Asi tady se objevila moje - možná můžu říct až úchylka. Hrozně jsem se chtěla mu zavděčit, chtěla jsem, aby mě pochválil, a aby si mě všímal. Už jako dítě jsem si byla schopna zhodnotit své silné a slabé stránky. V ničem jsem extra nezářila a nevyčnívala, ale celkem dobře mi to šlo ve škole - vždy jsem měla dobré známky. No, a zde se mi jako dítěti dostalo i nějaké té pochvaly. Žila jsem tedy s tím, že dobré známky mi zaručí aspoň částečnou otcovu pozornost.

Nejspíš je to i mou povahou. Nemám ráda selhání, nemám ráda, když nejsem dostatečně připravená. Do toho mé já, které toužilo po pozornosti ze strany otce. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem na sebe byla neskutečně tvrdá, za každou chybičku jsem se silně trestala. První problémy se dostavily, když jsem byla na střední škole. Moc jsem nejedla, často jsem měla křeče do břicha a bývala jsem hodně často nemocná. Dobré známky jsem si ale udržela. Nakonec jsem odmaturovala s vyznamenáním a přijali mě na vysokou školu.

Na vysoké se moje nemocnost zlepšila, už jsem nebývala nemocná každý měsíc, nicméně problémy s žaludkem a střevy přetrvávaly. Nedejbože, když se přiblížilo zkouškové období. Taky jsem si začala všímat, že za dobré výsledky už mě nečeká žádná pochvala - naopak, když se mi něco nepovedlo, cítila jsem se, jako bych se snad ještě musela omlouvat. Jako by nikdo nečekal, že jsem taky jen člověk, který může selhat. Když jsem dodělala bakaláře, zjistila jsem, že už nejsem schopná zavděčit se ničím. Nečekalo mě moc pochvalných slov - jen, že se ode mě přeci nečekalo nic jiného, a hlavně ať pokračuji ve studiu. Nastoupila jsem tedy do práce a přihlásila se na dálkové navazující magisterské studium. 

Moje první práce byla zkouška ohněm. Pracovala jsem v logistické společnosti, byla jsem v práci od rána do večera, a pořád mi zvonil telefon. Ta práce byla neskutečně stresující. Neustále mě bolelo břicho a hlava. Byla jsem úplně psychicky vyšťavená. Po roce jsem si řekla, že takovou práci společně se studiem prostě nezvládám. Neměla jsem vůbec čas na žádný svůj koníček, neměla jsem čas de facto na nic. Dala jsem proto výpověď a našla si jinou práci.

V té chvíli ale přišel naprostý blok. Jako když vám přecvakne v hlavě. Jako když člověk ztratí chuť do života. V práci jsem mohla o dost polevit, ale najednou jsem nebyla schopná se učit na zkoušky. Když už jsem se učila, nic mi v hlavě nezůstalo. Nakonec jsem byla nucena studium o rok prodloužit. Neskutečně jsem se tím vším stresovala a měla jsem chuť se na všechno vykašlat. Jenže to bych nebyla já, nezvládla bych, že jsem to vzdala, takže jsem se radši stresovala dál.

Naštěstí ale vše dopadlo dobře. Studium jsem zvládla. Ani si nedokážete představit, jak jsem byla šťastná. Můj otec prohlásil, že teď konečně můžu žít šťastný život, ale že bych mohla ještě zkusit doktorát (tak to fakt ne!!). Dva měsíce po státnicích pro mě byly fajn. Neskutečná úleva, jako když vám spadne ze srdce obrovský balvan. Moje radost ale netrvala dlouho. V červenci jsem protrpěla dovolenou se střevními potížemi. Ty se mi moc nezlepšily ani po návratu domů. V srpnu už to bylo tak hrozné, že jsem chodila třeba 10x denně na záchod. Navíc jsem měla hrozné křeče, že jsem nemohla kolikrát ani pořádně stát. Přítel mě chtěl několikrát odvést i do nemocnice. Začalo mě to omezovat v životě. Nechtěla jsem nikam moc chodit, v práci jsem nebyla schopná pořádně pracovat, navíc mi přišlo, že bolest byla každým dnem horší. Jeden horký den v srpnu jsem dostala takovou křeč, že jsem brečela bolestí. To byla poslední kapka. Zašla jsem k mé obvodní lékařce a kolotoč vyšetření se rozjel na plno.

Musela jsem podstoupit klasické vyšetření od mé lékařky, spoustu konzultací, 2x krevní testy, ultrazvuk břicha, kolonoskopii a další vyšetření na gastroenterologii. Vše s jedním výsledkem - NIC MI NENÍ.

Ani si nedovedete představit, jak jsem se cítila. Zažívat každý den takovou bolest, i když jste vlastně naprosto zdraví. Konečným verdiktem bylo, že mám syndrom dráždivého tračníku (IBS), který u mě nejspíše způsobil dlouhodobý a silný stres. Musím se přiznat, že jsem byla jsem v šoku, nikdy jsem o žádné takové nemoci neslyšela. Už jen ten příšerný název mě úplně vyděsil.

Nakonec jsem začala studovat, co to vlastně IBS je. A zjistila jsem, že ač je to k vzteku, tak jsem taky mohla dopadnout o dost hůř. Taky jsem zjistila, jaká je spojitost mezi hlavou a střevy. Střeva jsou de facto druhý mozek. Jsou také sidlem imunity. Byla jsem v šoku, co jsem si nejspíše vlastní vinou způsobila.

Možná za mými střevy stály i další důvody. Možná jsou to i nějaké nestrávené emoce a situace, které mě v životě hodně potrápily. Nicméně zůstává fakt, že hlavním problém je u mě stres. Pořád tápu a snažím se s tím vším vyrovnat. Navíc se musím přiznat, že břicho mě bolí každý den. Někdy je to horší, někdy je to lepší. Ale někdy mám strach, že už budu muset žít navždy v bolesti.

Na druhou stranu mi ale tato nemoc hodně otevřela oči. Donutila mě zamyslet se nad tím, jak bych měla v životě žít, a hlavně jak chci žít. Naučila mě některé situace tolik neprožívat, tolik si vše nebrat, víc odpočívat a dělat věci pro sebe, a taky se víc smát. Hlavně mě naučila i tomu, že některým lidem se nejde zavděčit, je potřeba jim jen odpustit...

Pokud i vy máte tuto diagnózu, jak se vám s ní daří? Dejte mi když tak vědět.

V příštím článku bych se s vámi chtěla podívat i na problémy, které IBS doprovází (např. budeme mluvit o stravování).



Budu se na vás zase moc těšit :-)





3 komentáře:

  1. Tak tohle jsem přečetla jedním dechem...no je to síla. A doufám, že to co zažíváš bude už jen a jen lepší :) ♥
    Vítejte u Mišky

    OdpovědětSmazat
  2. To muselo být opravdu strašné, když po vyšetřeních nic nezjistili. Tak snad se to zlepší. Hlavně se ničím zbytečně nestresuj.
    Povídání nejen o kosmetice

    OdpovědětSmazat
  3. S těmi doktory je to často fakt hrůza, několik let mám určité problémy a vždy, když zajdu k doktorce, tak udělají jen krev a takový ty klasický vyšetření a řeknou, že mi nic není. Logicky bych asi nechodila k doktorovi, kdyby mi nic nebylo, že jo.

    OdpovědětSmazat